Mé poslání, moje dary. Jsou jako nitky, které protkávají můj život. Vedou mě cestou mého srdce. Vedou mě ke mně samotné. Vedou mě k naplněnému životu. Důvěřuji sama sobě a jdu tam, kam mě zavedou…

Stačilo se jen rozhodovat srdcem

Beru batoh na záda a vyrážím úzkou pěšinou mezi skalami na místo srazu. Svěží ranní vzduch příjemně chladí bušící spánky, kterými letí tisíce nápadů, co bych chtěla dnes předat. Hluboko v údolí si poklidně razí svou tisíce let známou cestu řeka a mne se jako vždy zmocňuje pocit pokory před její tvrdou prací. Snad bych měla dát jim dnes tu možnost pocítit, jak se našlapuje po tolik zkoušené ortorule.
Svižně stoupám dále pod korunami dubů do svahu pokrytého kamenným mořem, cítím vůni vlhké půdy a mechu a těším se na nové zážitky z dnešní exkurze. Nad hlavou mi přelétne datel, tak chvíli zapřemýšlím, jestli mám nahrávku jeho hlasu u sebe, abych se o něj podělila s ostatními. Miluji ty chvíle před setkáním s novými tvářemi, miluji tu svobodu rozhodovat se, čím dnes chci zaujmout, kreativitu, jak navázat vztah s posluchačem, miluji ty užaslé pohledy, když v dlani držím obyčejnou ještěrku.
Pracuji venku, na čerstvém vzduchu, uprostřed přírody, pro usměvavé lidi, kteří mají osobní zájem a přichází za mnou sami. Náplň mé práce vytryskne ze mne bez velké námahy, s radostí z dalšího objevu něčeho nového, nepoznaného. Má práce je mou vášní okořeněnou jen zajímavým studiem,zážitky a zkušenostmi z pobytu v přírodě a nalezeným posláním. Stačilo se jen ve správný okamžik rozhodovat srdcem.

Od goril v mlze ke kukačkám

Ne vždy jsem cítila to flow, živila se svou vášní a cítila ve své práci poslání. Dříve jsem nepřemýšlela o tom, zda tady máme nějaké poslání. Coby malá žaba jsem neměla tušení, co je to vášeň, že jedině ta mne může radostně živit a že je potřeba hledat své poslání. Moji rodiče vybrali gymnázium a kdoví podle čeho zvolili hru na flétnu a další kroužky. Vědomou tvůrkyní svého vlastního života jsem se stala až mnohem později.
Film Gorily v mlze z roku 1988 definitivně rozhodnul o zaměření mého blížícího se studia. Nebudu ekonom v bance, ani velvyslanec s 5 jazyky, budu zachraňovat divoce žijící zvířata. Přes velkou nevoli rodičů jsem nastoupila na Přírodovědeckou fakultu a měla jsem jasno: půjdu ve šlépějích zooložky Dian Fosseyové, která studovala gorily horské ve Rwandě. "Hahá!" zaječel by Hurvajz. "Milá kolegyně, na naší katedře máme peníze a pochopení pouze pro jepice, motolice nebo netopýry", zaječel vedoucí katedry.
Zklamání z Alma Mater jsem si pár let hojila na akademické půdě Ústavu biologie obratlovců, kde jsem započala svou vědeckou kariéru sčítáním bobků našich kopytníků. Než jsem sestoupila z věčně mlhou zahalených vrcholových partií Jeseníků, stačila jsem si povšimnout, že v tomto oboru díru do světa neudělám. Do světa vědy jsem začala pronikat až coby zapálená ornitoložka na doktorském studiu.
Když jsem na školním srazu prozradila, že dělám kukačky, bývalí spolužáci si mysleli, že se živím opravováním hodin. Ani první úspěchy v podobě publikací v uznávaných mezinárodních periodikách nebo cestování po světových konferencích mne neudržely v tomto pro ženu tvrdém, konkurenčním prostředí. Příliš často jsem slýchávala: "Buď rodina nebo věda". A i když jsem na rodinu ještě nepomýšlela, rozčarovaná jsem z vědy a na čas i ze svého oboru odešla.

Zoolog v kostýmku nebo na baterky

Pár let jsem se živila organizováním vzdělávacích seminářů pro manažery rakouské pojišťovací společnosti. Zdokonalila jsem se v němčině, vyměnila pohorky za lodičky a zjistila, že mne baví vymýšlet konkrétní skupině program na míru. Naštěstí ne na míru manažerům, kteří se bezhlavě honili za novým BMW či zájezdem do Karibiku. A pak čím dál tím více mi začínal chybět pravidelný, badatelsky uspokojivý pobyt v přírodě. Vždyť nejkrásnější roky studia jsem strávila při průzkumech v rákosí či na horách!
Pár měsíců jsem strašila na Úřadu práce, kde se na zoologa dívali jako na exotický druh, který neví, co je to práce. Přitom naše heslo na akademii bylo "hard work to be doctor". Věděla jsem, že musím mířit níže do nevědeckých vod a někam, kde bych se dostala do terénu. Tenkrát mne napadly jen teplé židle v muzeích a na správách chráněných území, na kterých bohužel zoolog sedí až do smrti. Po několikaměsíční frustraci jsem nastoupila na Správu NP Podyjí, leč ne coby zoolog, ale sekretářka ředitele. Tehdy jsem to cítila jako definitivní pohřeb mého působení v oboru.
Když jsem nemohla bádat, tak jsem se realizovala v přeshraniční a mezinárodní spolupráci s národním parkem. Myšlenka národního parku mne naprosto uchvátila a mé myšlení se začalo pomalu stáčet od vědy k ochraně přírody. Vrátila jsem se k milované angličtině, pilovala němčinu s novými kolegy za řekou a stala jsem se hrdým strážcem přírody. Smířila jsem se s tím, že už budu jen zoolog na baterky. Prohnilá státní sféra mne ale ze zdánlivého smíření probudila opět k akci.

Kosa, hrábě a vlhké gumáky

V roce 2009 jsem demotivovaná, jak to chodí ve státní ochraně přírody, utekla do naprosto neznámých vod neziskového sektoru a začala si hojit ztátu ideálů v Českém svazu ochránců přírody na Vysočině. Rodiče nade mnou definitivně zlomili hůl: "Abys pásla ovce, na to jsi nemusela studovat VŠ!" Já jsem ale cítila, že jsem zase na svém místě, venku, v přírodě, zvídavá, i když už dávno nejsem zoolog. Ten pocit nedocenění mne stále v hloubi duše trápil. Ze studia a z vědeckých kruhů jsem si odnesla minimální poznatky z praxe a z mých nových odborných kolegů jsem byla obrovsky frustrovaná, kolik toho z praktické ochrany přírody znají. Tolik jsem se jim chtěla vyrovnat!
Své komunikační a organizační schopnosti jsem využila v osvětě veřejnosti a vyžívala jsem se ve vymýšlení různých kampaních, exkurzí a workcampů pro dobrovolníky přijíždějící na pomoc přírodě. Vedle fundraisingu byly kosa, hrábě a gumáky moje nové pracovní nástroje. Krutě mi chybělo moje milované údolí Dyje a tak jsem se do něj alespoň příležitostně vracela jako strážce a průvodce rakouského NP Thayatal. Tam jsem to byla totiž já, kdo mohl předávat poselství a své nadšení pro ochranu přírody dalším lidem bez pocitu méněcennosti.
Po pár letech jezdilo na akce ČSOP čím dál méně nadšených dobrovolníků a na exkurze přicházela jen hrstka chalupářů či měšťáků. Kdyby se mi nenarodily děti, asi bych hodila flintu do žita a šla si hledat jinou práci jednou provždy. Neziskovka mne ale naučila to po prvním nezdaru nevzdávat, když záměr je dobrý. A mne touha brát lidi ven a podněcovat jejich lepší vztah k přírodě ani na rodičovské dovolené neopustila. Cítila jsem velmi silně, že přichází něco nového a velkého na mé cestě hledání sebe sama. Nástup prvního syna do školky rozdmýchal nečekaně silný plamen nového nadšení v podobě ekologické výchovy.

Mamí, to není žádné FUJ!

Došlo mi po těch letech snažení, že vztah dospěláka k přírodě už těžko změním. Ale v dítěti mohu svými základními znalostmi zoologa zasít semínko nového vztahu k přírodě, který bude považovat za samozřejmý a který bude plný respektu a úcty od velmi útlého dětství. Pro děti předškolního věku jsem byla Pán Bůh, jen když jsem jim ukázala, že brouk má 6 noh a pavouk 8! Když jsem zanedlouho zjistila, že skrze děti mohu měnit i názory, postoje a dokonce zvyky rodičů, byla má cesta za hledáním svého poslání u konce.
Pocit nedostatečnosti, že nejsem dost dobrý vědec, zoolog, ochranář, že neumím předat, co jsem se naučila, se změnil v obrovský AHA MOMENT. Wow, tak tady se cítím pevně ve svých kramflecích, tady mohu být něco platná, tady mně to dává ohromný smysl a naplnění. Nemusela jsem nic měnit, studovat něco nového, získat nějaké jiné know-how. Já jsem to už dávno v sobě měla, jen jsem muselo všechny ty držkopády ustát a neztratit sebe.
"Přírodověda není lukrativní obor." "Věda není práce pro ženu." "Ochrana přírody je tunel na peníze." "Neziskovka to je banda amatérů." "To chceš celý život pást ovce?". Takové a ještě hustší komentáře jsem si vyslechla, když jsem tápala na své cestě. Dnes už nemám potřebu se obhajovat jako dříve, mluví za mne život, jaký žiju. Žiju v těsné blízkosti přírody, jsem v ní denně a pečuji o kousek krajiny okolo mne. Ze svého krásného domova pracuji, moje práce mne nesmírně baví a uživí mne. Má práce lidi těší a mé děti inspiruje. Co víc si mohu pro sebe přát?

Nadšení jako virus

Pro vás si přeji, abyste nevzdávali hledání svého poslání, ať vás bude odrazovat kdokoliv. Abyste nesešli z té cesty, kterou cítíte ze srdce správně jen proto, že jste se momentálně ztratili a nevíte, kudy dál. Věřím, že po nasbírání těch potřebných ingrediencí za nezbytně nutný čas to sepne i vám a vy si namícháte stejně omamný koktejl radosti ze svého poslání, který vás zasytí do konce života.
Pro vás jsem založila tento web, fcb stránku Spolu do přírody a stejnojmennou fcb skupinu, abych mohla šířit své nadšení pro poznání a ochranu přírody, pro práci v krajině, pro vzdělávání dětí v přírodě mezi ještě více lidí. S vámi chci sdílet své znalosti a zkušenosti tak, abych vás nakazila a vy jste se opravdu vydali "spolu do přírody" a udělali pro ni něco. To něco může být např. sběr odpadků v příkopu u cesty nebo organizace celé kampaně za vyčištění přírody, vyvěšení ptačí budky na zahradě nebo přenášení celé populace žab přes silnici v době rozmnožování, ochrana malého stromku nebo vysázení celé aleje stromů. Pro jednoho je to málo, pro druhého dost.